NikaRoovy jinde:

středa 11. října 2017

Bretagne 2017: Dobrodružství začíná


Snad nikdy jsem nebyla takhle vyčerpaná. Těmito slovy by se dal shrnout den, kdy jsem se vydala vstříc svému francouzskému dobrodružství. Začíná mi totiž měsíc na jazykové stáži v Bretani. Pokud před sebou někdy budete mít několikahodinové cestování s řadou přestupů, poradím vám jednu věc: Tři hodiny spánku jsou hodně, hodně špatný nápad.

Prokletý palubní lístek
Dobrodružství začalo v Praze na letišti, kdy jsem se rozloučila s mamkou a jen se svým batůžkem se vydala na cestu. V Praze proběhlo všechno v pořádku, let do Bruselu také. Měla jsem na přestup jen tři čtvrtě hodiny, takže jsem se trochu bála, že se nestihnu zorientovat a přestoupit na další letadlo. Další rada: Nikdy si o tom nečtěte internetové diskuze. Zbytečně vás vyděsí. U brány jsem byla asi po pěti minutách, tak jsem si řekla dobrý, tamhle to je, a odskočila jsem si na dámy.

A pak nastaly potíže. Vystála jsem si dlouhou frontu, pomalým tempem se vydala zpátky k bráně s vědomím, že se uzavírá za pět minut. A najednou jsem zjistila, že tenhle let je do Athén a že musím úplně někam jinam. No šok to byl pěkný. Na palubním lístku jsem to měla blbě. Tak jsem utíkala, protože ta správná brána byla docela daleko.

K mému štěstí byl let do Nantes o půl hodiny odložen, takže bránu ještě ani neotevřeli. Letadlo nebylo zaplněno ani z půlky, takže jsem si mohla celou dvousedačku zabrat pro sebe. Než jsem se však stihla vynadívat na mráčky, položilo mě to a vzbudil mě až pocit, že mi vybuchne hlava, když letadlo přistávalo.
Slíbila jsem své kámošce-úchylačce-na-letadla, že jí je vyfotím. Tak tu jsou z čekání v Bruselu.

Jen sandwich?
S krásným hodinovým zpožděním jsem dorazila do Nantes, kde už na mě čekal pan Cédric, aby mě odvezl na autobus. Při čekání jsme se zastavili v boulangerie, že si koupím nějakou sváču. Všichni – pan Cédric, lidé ve frontě i prodavačka – na mě až nevěřícně koukali, že si dávám jenom sandwich. Jako bez dezertu? Nespadla jsem z višně? „Oui?“ odpověděla jsem nejistě. Dostala jsem tedy svůj sandwich a vysloužila si k němu prodavaččin překvapený pohled.

Hlavně prosimtě nebreč
Pak už mě Cédric doprovodil na autobus směr Vannes a jela jsem. Znovu jsem vyčerpáním hned usnula a dvakrát se probudila s hrůzou, že jsem přejela zastávku a skončím až v Brestu. Naštěstí nepřejela a v pořádku ve Vannes vystoupila. Zbývala mi ještě celá hodina, tak jsem si řekla: přece nebudu hodinu sedět na nádraží, půjdu se projít městem a pojedu ze zastávky na náměstí, je to jen kousek a mám mapu, to bude pohoda.

Z počátku se to zdálo jako výborný nápad. Prošla jsem si spěšně historické centrum, které je fakt krásné, doporučuji navštívit. Najednou mi ale došlo, že jsem se ztratila a nemám tušení, kde jsem a kam mám jít. A v tu chvíli se mi stala vůbec ta „nejlepší“ věc, co se stát mohla: vybil se mi telefon. Paráda! No, c’est la vie.

Autobus měl odjíždět za dvacet minut, zpátky na nádraží už jsem to nestíhala a najít to zatracené náměstí se zdálo nemožné. !Skoro! jsem začala brečet a panikařit, naštěstí se mi podařilo uklidnit. Přece to zvládnu i bez technologií. Klid. Případně večer jede další, nezůstanu tu navěky. Vyptávala jsem se tedy na každém rohu všech kolemjdoucích a díky nim se mi to podařilo najít a autobus jsem stihla. Ještě že umím tu francouzštinu. Nikdy mě nenapadlo, že zopakuju větu excusez-moi tolikrát během jediného dne.
No prostě nejdůležitější místo v každém městě, že. Vannes není výjimkou.


Vítejte v Pontivy!
To už jsem byla tak strašně unavená, že jsem skoro nebyla schopná říct řidiči své á Pontivy. Tentokrát už nebyla možnost přejet zastávku, neboť jsem jela až na konečnou. Probrala jsem se, pár minut před tím, než jsme vjeli do města. Pohled z okénka mi potvrdil, co jsem si už myslela ve Vannes: Bretagne je nádherná.

Na nádraží jsem si uvědomila další problém – měla jsem napsat francouzské učitelce, až dorazím, aby mě vyzvedla. Ale můj mobil byl vybitý. Věděla jsem, že ví, v kolik bych měla přijet, tak jsem seděla na nádraží doufajíc, že přece jen někdo dorazí. Tak jsem čekala a čekala a asi po půl hodině (kdo ví, neměla jsem ten mobil a hodiny neumím) skutečně dorazila. Díkybohu.

To to studium pěkně začíná…
A teď mi po takovém dni, kdy jsem fakt už úplně mrtvá a padám únavou, oznámí, že už můžu jít rovnou na hodinu. No, tak jo no. Vešla jsem do třídy, z které se po mém představení ozvalo hlasité: „Ahoj!“ Oh. Milé. (Našledanu při odchodu jsem ale pochopila až napotřetí.)

Celou hodinu mě jímala hrůza. Asi dvacet minut jsem přemýšlela, co je to vůbec za předmět, protože jsem nerozuměla ani slovo. Pak jsem si všimla slov finanční, zaměstnanci a zdroje, což mi trochu napovědělo. Mé jazykové ego dost uklidnilo, když jsem si vše následně vyhledala na internetu a zjistila, že tomu nerozumím ani česky. S tím už nějak dokážu žít. 

Naštěstí to byla jen jedna hodina, a pak už jsem se setkala s Maryne, mlaďoučkou holčinou, která mě měla ubytovat. Dopřála jsem si horkou vanu a konečně zalezla do vytoužené postele. No, nemůžu se dočkat, jak celý ten měsíc proběhne.

(úterý 10.10. 2017)






1 komentář :

  1. Držím palečky, taky na své belgické dobrodružství s láskou vzpomínám :) Ať se ti tam líbí a potkáš nějaké fajn lidi ;)

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám mnohokrát děkuji.

Return to top of page
Powered By Blogger | Design by Genesis Awesome | Blogger Template by Lord HTML