NikaRoovy jinde:

pondělí 25. července 2016

Jak jsem skočila z mostu

Kdo je tvor podivný a zajímám ho a sleduje mě pravidelně, pak tuší, že už jsem několikrát kecala o tom, jak půjdu na bungee jumping. A teď přišla ta chvíle, kdy konečně můžu říct - jo, dala jsem to a bylo to... no, vezměme to hezky od začátku.
"Ztratili jsme smysl odpovědnosti vůči svému životu a pudu sebezáchovy ve výšce 62 metrů. Když jsme se vrhli do volného prostoru a jediný dotyk s realitou byly jen smyčky chycené ke kotníkům..."

Jak jsem se k tomu vlastně dostala? 

Inu, nikdy by mě nenapadlo, že něco takového provedu, kdybyste mi to řekli před rokem, asi bych se tomu vysmála. Jenže pak jsem přihlásila článek do soutěže, již pořádala VOŠ publicistiky a vyhrála poukaz na adrenalinový zážitek. A pak jsem potkala jedno tele, které chce skákat. A tak jsem souhlasila, rezervovala termín a 23.7. jsme se vydali na dlouhou cestu do Chomutova.

Hodiny a hodiny čekání...

Táhnout se dlouhé kilometry s obrovskými taškami neznámým městem, bloudit, sluníčko paří... paráda. Konečně jsme došli na místo, no paráda! To už mě chytly strašné nervy, když jsem viděla, jak je ten most vysokej! Prej 62 metrů, to musí mít aspoň kilometr!

Tak jsme si naivně mysleli, že přijdeme, vyřídíme papíry, jdeme na most, řeknou nám co a jak, skočíme... bude to, půjdeme ještě do zoo a kdo ví co. Ha. To jsme se trochu přepočítali. Po třech a půl hodinách čekání jsme konečně přišli na řadu s registrací. To už jsem byla z toho vedra a čekání tak vyřízená, že jsem se zapomněla bát, že už mi to bylo jedna, chtěla jsem skočit a vypadnout.


"Jednu nohu na zábradlí a druhou přehoď na druhou stranu."

Když nás ale navlékli do popruhů a poslali mého spolupachatele napřed na most, třásla jsem se jako osika, chodila sem a tam, srdíčko bilo jako splašené a fakt jsem přemýšlela, že uteču. (:D) Pak mi řekli jdu a já jsem šla, kráčela po mostě a snažila se vzpomenout, jak se dýchá. A on tam stál u těch chlápků a lan a všeho a usmíval se na mě a napadla mě komická myšlenka, jestli se holka cítí stejně jako já v tu chvíli, když kráčí uličkou v bílých šatech. Zavázali nám nohy. "Jednu nohu na zábradlí a druhou přehoď na druhou stranu." Moudrá rada do života. A mě napadlo: Zbláznili se? Mám přelézt za zábradlí kilometrového mostu? Umřu umřu umřuuu! Ale Honzík tam stál, držela mě jakási karabina, tak jsem přelezla a docupitala k němu co nejblíž. Přivázali nám nohy k sobě a  napojili na ně lana. Objali jsme se, držely nás nahoře jen ruce toho muže a pak...

Tři, dva, jedna... JUMP!

Pustil nás a my se naklonili do strany. Tohleto náklánění bylo strašné. Co to dělám, co to dělám? Oči jsem pevně tiskla k sobě, svírala jeho pas, jak pevně jsem jen dokázala, a přišlo mi to šílené. Umírala jsem strachy, že umírám, bála jsem se tak hrozně, že jsem myslela, že se mu na to rameno rozbrečím. Ale pak jsme se úplně převrátili a padali hlavou dolů a já se, fakticky, začala smát a otevřela oči. Letěli jsme hlavou dolů volným pádem a ty vteřiny byly nepopsatelně úžasné. Nevím, k čemu bych to přirovnala, podobný pocit jsem nikdy předtím neměla, volný pád se jen tak napodobit nedá. Dopadli jsme a vyletěli nahoru, pak zase dolů, a zase nahoru a mě napadlo jen: To je parádní! A pořád jsem se z toho smála a políbila ho na krk a v ten okamžik jsem věděla, že to stálo za to a že nebudu litovat, že jsem do toho šla.  

No, za chvíli už mi nohy umíraly bolestí a byla jsem ráda, když nám hodili bambuli, přichytili jsme si ji k sobě karabinou (málem jsme teda zapomněli), chytili se jí a táhli nás nahoru. Není to sranda, bylo to celkem fyzicky náročné. Myslela jsem, že se neudržím, že to nemůžu zvládnout. Ale když už jsme seděli v popruzích, bylo to snazší, ačkoliv to tedy na některých místech dosti zabolelo. A najednou jsem přelézala zábradlí na druhou stranu, úplně roztřesená, s vyvalenýma očima a bylo to za mnou. Za námi. 

Ještě před chvílí jsem prožívala něco tak neskutečného, říkala jsem si v hlavě, a teď jsem nahoře a svět je zase stejnej. Vybavuji si ovšem ten pocit padání, ten pocit tam dole, kdy byl Honzík to jediné, čeho jsem se mohla držet kdesi ve vzduchu a najednou mi ta chvíle přišla důležitá. Nevím, co dá člověku vůči jinému člověku větší pocit blízkosti, než padat spolu z mostu. (o.O) Protože v tu chvíli, kdy jsem měla zavřené oči, mi vážně přišlo, že nic jiného neexistuje...

Ale co je ze všeho nejdůležitější, mám diplom!!! Alespoň malá připomínka, kdybych an to náhodou někdy zapomněla... 

 "...Zažili jsme 100 % strachu ve výšce a přiřadili se tak k privilegovaným skokanům BUNGY. Biřmování této dramatické události, jež budí obdiv, ale i strach, bylo stvrzeno předáním tohoto certifikátu, který smí být ukazován k respektu a obdivu skokana."


Tak co, skočíte si taky?





4 komentáře :

  1. Tak to tě opravdu obdivuji, protože já bych do toho nikdy dobrovolně nešla. Jsem hrozný strašpytel :D Mně by museli dolů asi hodit, protože já bych se od toho zábradlí neodlepila :D

    OdpovědětVymazat
  2. Já si už jakou dobu říkám, že bych to úplně mega chtěla zkusit. Jenže pak si vzpomenu na svůj strach z výšek, neschopnost skočit do propasti na jakymsi postroji několik let zpátky na škole v přírodě a hm... Tak k tomu bungee se asi jen tak nedostanu :D
    Jseš dobrá, žes do toho šla! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Wow, tak to ti závidím! :D Taky bych jednou chtěla, ale zároveň se šíleně bojím :D

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám mnohokrát děkuji.

Return to top of page
Powered By Blogger | Design by Genesis Awesome | Blogger Template by Lord HTML