NikaRoovy jinde:

úterý 6. října 2015

Žiješ jen tisíckrát, ale...

Řekněte, co bych vám měla říct?

Jsem vyčerpaná. Neskutečně. Je toho tak strašně moc, chvíli tak ráda žiju, že nechci ani chvilku zmizet ze svého života a někdy, jako teď, bych nejradši zalezla pod peřinu a nic se mi nechce dělat.


Snad netřeba dodávat, že ani jeden z těchto stavů není zrovna ideální pro blog, pro čtení, psaní.



Poslední dobou bloguji hrozně málo. Skoro vůbec nečtu. Nevím, kdy jsem naposledy něco napsala. A nejhorší je, že někdy mi to ani nevadí, protože někdy si řeknu: Není to snazší? Lidé kolem mě, kteří blog ani čtení ani žádnou kreativní činnost jako psaní nevedou, musí mít život mnohem pohodovější. A tak si žiju a jsem šťastná spokojená. Možná bych mohla přestat blogovat. Číst méně, jen když se mi opravdu, opravdu bude chtít. Možná už nemusím nikdy nic napsat.



Kdo mě znáte, víte, že jsou to ani ne vteřinové myšlenky a že už si během jejich tvorby ve své hlavě uvědomuji, jak je to nesmyslné. Protože co si budeme namlouvat, já miluji tvořit tento blog. A měli jste mě vidět, jakou jsem odpoledne měla radost, když jsem otvírala balíčky s knihami. A kdykoli jdu, každou minutu, každá věc kolem mě, každé slovo, každý člověk... mě nutí zasazovat to všechno do příběhů a obohacovat běžné věci slovy a i když možná nepíšu fyzicky, psaní jsem... prostě já.


A já myslím, že je v pohodě se na chvíli zastavit. Chci říct, šestnáct je mi jen jednou a vlastně se cítím mladší a lepší než kdy dřív. Asi není na škodu si to užít a všechno ostatní na chvíli držet stranou.

Pomocí knížek a psaní můžu žít tisíce životů, jaké budu chtít, kdy budu chtít, jak moc budu chtít a já miluji žít všechny ty příběhy. Doopravdy. Na svůj vlastní, skutečný, živý, pohlížím stejně jako na všechny ty v mé mysli, složené z písmenek a vytištěné na stránkách. Ale jedna věc je jiná a to ta, že všechny ty ostatní životy můžou počkat. Tenhle ne.


Říkám si, že není tak speciální, tak zajímavý, tak úchvatný jako ty ostatní... ale pokud je to ten jediný, na který mám jen jednu šanci, pak na něm musí být něco úžasného, co jej nadřazuje nad cokoli jiného?

Je to vlastně jako zrcadlo na knížky. Znáte ten pocit, když čtete a nemůžete se odtrhnout od příběhu, nechcete se zadusit realitou a musíte vědět, co bude dál? Nechcete se z toho světa ani na chvilinku vytratit, i když se tam nakonec stejně vrátíte, i kdyby jen na chvíli? Tak to mám s mým životem. Jen nechci přijít ani o chvíli reality. Teď ne, protože teď se zkrátka nejde odtrhnout.



Asi bych to uměla popsat poněkud lépe, ale jak jsem řekla na začátku, jsem unavená. Myslím, že půjdu spát. Cítím v kostech, že na zítřejší kapitolu musím načerpat energii.

To se stává.

:)






6 komentářů :

  1. I když tvůj článek nese melancholický podtext, moc se mi líbila tvoje věta, kterou jsi sem napsala: "Ale jedna věc je jiná a to ta, že všechny ty ostatní životy můžou počkat. Tenhle ne."

    Snad brzy načerpáš potřebnou energii ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mívám období, kdy raději trávím čas jinak, než psaním - s přítelem, četbou, přátelé, osamocené procházky. Ale dříve nebo později přijde čas, kdy nechci dělat nic jiného, než psát. A právě kvůli tady těmto chvilkám mám blog, který je nekonečným prostorem pro tvorbu vlastního světa, kam můžeš vždy utéct. Takže bych řekla, že to, co se s tebou teď děje, je prostě normální. Přeji ti, abys brzo načerpala síly a vrátila se na 100 % mezi nás :) A nezoufej, užívej!
    Baauuu
    www.baauuu.webnode.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem taky teď neskutečně vyčerpaná a unavená. Myslím, že v tom má prsty hlavně škola. Normálně mám pocit, že se mi do hlavy nevejde snad už ani jediná další věta o nějakých blábolech na téma psychologie nebo kartografie...
    Častokrát mě náhle popadne touha číst a hlavně psát články a příběhy. V tu chvíli si uvědomuji, jak moc ráda všechny tyhle činnosti dělám, akorát musím řešit jiné věci a pak už mi nezbývá čas ani energie.. Je to náročné skloubit.

    OdpovědětVymazat
  4. Takisto som unavená a vyčerpaná. A niekedy mám aj ja myšlienky na to, že by som mohla s akoukoľvek tvorivou činnosťou prestať, ale... o čom by ten môj život potom bol? Bola by som prázdna a to nechcem. Hoci nemám toľko času písať, pretože máš pravdu v tom, že aj reálny život je dôležitý a nepočká - navyše my sami si píšeme svoj príbeh -, ale písanie a tvorenie príbehov vnímam ako zaslúžený relax. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Nikdo tě nenutí psát na blog každý den. Nikdo nepočítá, že 365 a čtvrt dne v roce budeš pořád plná života. Proto vedu svůj blog tak, jak jej vedu. Prostě existuje a jednou za čas na něj napíšu. :-)

    Ráda prožívám tisíce životů. A k tomu ještě ten svůj. Svůj život prožívám ze všech snad nejlépe, protože se mohu vyvarovat knižních chyb. I když na stránkách mého života jsem postava, která více poslouchá monology, než aby vedla s někým dialogy. I když bych raději vedla vyrovnané dialogy s květnatou slovní zásobou. A taky bych měla různorodé činnosti, ale dny nejsou nafukovací a já nerada zkouším nové věci. Z tohohle období se vyspíš, pokud jsi jako já. Pokud ne, tak se vzchopíš a jednoho dne v tobě cosi hrkne a ty se zrodíš jako fénix s dobrou náladou. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Koukám, že komunita blogerů má hodně společných problémů. Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsem to zjistila. Perfektně si to vyjádřila, jako kdyby jsi mi mluvila přímo z duše. Tohle spojení moc nepoužívám, ale tvůj článek popisuje mojí skoro každodenní náladu. Je to strašný se takhle cítit, vědět, že bych měla psát nebo číst, ale vědět, že to, co napíšu by bylo zamotaný a určitě bych to nakonec smazala..

    Krasný článek!

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám mnohokrát děkuji.

Return to top of page
Powered By Blogger | Design by Genesis Awesome | Blogger Template by Lord HTML