NikaRoovy jinde:

úterý 20. října 2015

Bezvětří | Povídka

Z náhlého přívalu inspirace jsem se rozhodla trošku zaexperimentovat a vznikla z toho následující povídka - přiznávám, poněkud zvláštní. Nicméně potěší mě, pokud si ji přečtete a odpovíte mi na jedinou otázku. :) 

Fotka této postavičky by občas krásně vystihla povídku, kdyby nebylo těch dvou oblud na těch nohou. (Ano, jedna z nich jsem já.)


BEZVĚTŘÍ


Všemu, co mě inspiruje
- protože věnování je vždycky má oblíbená část - 

Rozeběhnu se ulicí a mám pocit, že konečně můžu dýchat. Mám za sebou divný den. Každá minuta se zdála příliš dlouhá a beze smyslu, snad jako kdyby si svou existenci musela prokázat alespoň dobou trvání. A vsadím se, že si toho všiml i zbytek světa. Lidé se zdají být mrzutější než obvykle. Jejich tváře bledší, kroky unavenější. Stromy natahují větve bez síly, až se zdá, že se všechny zlomí a budou bezmocně viset dolů. Jen ledový vítr má z toho všeho dobrý pocit a žene se městem celý den jako šílený. Teď můžu já hrát jeho hru.


Některé lidi vídám běhat se sluchátky v uších. Já dělám to samé, ale hudba mi v nich nikdy nehraje. Je to jen pro pocit, pro iluzi, možná hra na malý klam proti světu, který to beztak nikdy nebude zajímat.

Dnes mám v plánu strávit venku co nejvíc času. Domů se mi vracet nechce. Přeji si běžet hodiny, dny, celou noc, ale vím, že to není v mých silách. A tak běžím pomalu. Pomaleji než obvykle. Šetřím si síly.

Zdvihnu hlavu a spatřím srpek měsíce mezi hvězdami rozsypanými po obloze. Jasnost oblohy mě znervózňuje, bez přítomnosti mraků se cítím zranitelně a osaměle. Možná i zrazeně, že mě opustily. Zklamaně, že nikdy nedovedou čelit přesvědčivosti ledového běžce, který mi posledních pár večerů příliš často konkuruje.

Nejsem v ulicích ani pár minut, stihnu doběhnout jen ke kostelu, když před sebou uvidím člověka. Stačí mí silueta a dlouhý stín a vím, o koho jde. Nemělo by mě to překvapovat, ale překvapí. Dřív jsme běhali všichni spolu – my, mraky a ledový běžec. Nějaký čas už jsem to jen já a onen vítr, kterému nikdo nedokážu stačit, který mě připravuje o uklidňující společnost oblaků. Ne však o společnost srdce tlukoucího v jádru siluety, tam je nejspíš ztráta mou vinou. Někdy není srdce jinému dost dobré. A to mé není nikdy dost dobré, jakkoli hluboce dovede dávat lásku.

Ale srdce nedává lásku, vyrábí ji, šíří v nás a skladuje. Je na nás, abychom ji dali. Je to naše rozhodnutí, říkává Sy. Já se s tím názorem neztotožňuji. Copak je v našich silách o něčem takovém rozhodovat?

Chcete odpověď? Teď stojí Sy přímo přede mnou a mé tělo se rozechvěje, srdce je zmatené, dech mi uniká – a během to není. Ne, tahle reakce určitě nebyla rozhodnutí. Až příliš to bolí.

„Ahoj, Corey,“ pozdraví mě a ten hlas mě málem zničí.

„Ahoj,“ odpovím. „Nenapadlo mě, že tě tu potkám. Je hezké tě vidět.“ Hezké. Ještě nikdy nikdo nevložil za slovo hezké tolik, tolik bolesti.

„Můžu běžet s tebou?“

„Já nevím.“

Sy to bere jako ano. A tak běžíme spolu. Tiše, beze slov. Sluchátka v uších, ale žádná hudba. Vím, že Sy to má stejně. Vím, že to ví o mně. Známe se navzájem až příliš dobře, ačkoliv nás v uplynulých měsících vnímám jako cizince se vzpomínkami, které dovedou drtit to prázdno, které mi zůstalo v hrudi, a prach, který se sype všude okolo.

Mohu se snažit, jak jen chci, ale není to stejné. Prsty mě studí. Nemají se koho dotknout. A to vědomí nevymažu ani s fantazií dítěte, ani se zavřenýma očima, ani kdyby mi v sluchátkách zněly hlasy.

Vždycky víme, kde zatočit. Nemusíme se ani na vteřinu zastavit. Nemusíme si vyměnit pohled, a díky tomu se mi uleví, neboť ty oči by mi nejspíš vytrhly srdce z prázdna, ve kterém zmizelo, zadusily jej prachem, nabodaly polámanými větvemi a jeho střípky rozsypaly mezi hvězdy.

Je to naše trasa. Vždycky byla, i když dlouhý čas si mraky myslely, že Sy už se nevrátí. Spletly se a ani to nemohou vidět. Ani jim to nemohu předhodit. Ale je co? Spustily by jen déšť nad agónií, kterou ve mně Sy svou společností vyvolává.

Město je za námi, jeho světla mizí v dálce a nechávají veškerý prostor stříbrnému srpku a jeho společnicím. Po tváři mi tečou slzy. Cítím jejich slanost na rtech.

A pak já i Sy zastavíme. Jako na povel, ve stejný okamžik. Chce se mi prosit o samotu, chce se mi lehnout do trávy, cítit všechna zranění a zradu, zklamání a bolest, lásku a vyčerpání. Ale vím, že Sy neodejde. A tak mlčím, protože nic jiného neumím a na nic jiného nemám sílu.

Lehneme si do pískoviště. Nevím, co dělá Sy, ale já zavřu oči, aby se mi hvězdy nemohly smát. Což je hloupé, protože to ony mohou, i když se nedívám.

„Jak se máš, Corey?“

„To je pěkně pitomá otázka.“

„Není tady.“

Má pravdu. Objímá nás bezvětří.

„Proč už neběháš?“ vyřknu otázku a vzápětí si ji přeji vzít zpět. Odpověď znám.

„Musíš se ptát?“

Ne. „Ano.“

„Brečíš.“

„Ano.“

„Tak vidíš.“

Lidé často mluví o zlomených srdcích. Ale mít zlomené srdce není to nejhorší. Je to jen začátek. Nejdřív se zlomí, pak vás začne trhat a tlačit zároveň, drolí se, mění se v prach, mění v prach každý cit, každou vzpomínku, každou trošku toho, co lidi dělá lidmi. Donutí oči plakat noc co noc, zhroutí se samo do sebe jako nešťastná hvězda a zanechá zdánlivé prázdno. Ve skutečnosti tu ovšem pořád je a vstřebává všechno světlo, v které se doufá. A přesto dovede cítit nové rány, z nitra i z okolí, ať už je způsobí rozsypaná obloha, ledový běžec nebo Sy. Sy. Sy dává ty nejostřejší rány. Však jen ten hlas mě málem donutil padnout. A pak? Nevím. To je nejhorší – nevím, co se se srdcem stane dál. Možná nic. Možná je tohle poslední fáze, která nejde zastavit, snad jen tím způsobem.

„Jak se má Shay?“ Další otázka, jíž okamžitě lituji. Já ani nepotřebuji nic okolo, aby mě ničilo, z vlastního přičinění do zvládám docela dobře. Shay. O tom přece nechci mluvit.

„Shay a já spolu už dávno nechodíme, Corey,“ prohlásí Sy a ve mně hrkne. Oční víčka se rozevřou a vlhké oči zrcadlí hvězdám jejich studený obraz.
„Jak dlouho?“

„Měsíc, možná víc.“

„Proč mi o tom říkáš až teď?

Mám vztek. Měsíce se večer co večer ubíjím představou těch dvou, dává mi to rány do dávno pobodaných míst a vytěsnilo ze mě více slz, než kolik lze unést.

„A co by se tím změnilo?“ ptá se Sy.

„Všechno. Úplně všechno,“ odseknu.

„Tvůj názor.“

Smějí se. Mohlo mi být jasný, že se smějí. Ale to mé oči odrážet neumí. Zrcadlo se rozpadne na tisíce kousků, které už nikdy nikdo neposbírá, jen zanechají slanou chuť na rtech, vsáknou se do hlíny a zůstanou zapomenuty.

„Bylo v tom štěstí?“ zašeptám a poprvé se na sebe zahledíme. Rozpadnu se.

„Já a Shay?“

„Jo.“

„Neumím definovat štěstí, Corey.“

Nechám ústa otevřená, na jazyku mi těžkne další otázka s nepříjemnou kovovou příchutí a hrubým povrchem. Přitom by taková neměla být. Je mi špatně, že se v to přetvořila někde ve mně.

„A láska?“ vypustím ji po minutách delších než všechny ty, které se dnes dožadovaly pozornosti. Ale u těchto to tak nebyly. Tyhle nechtěly být dlouhé, ale někdo je natáhl proti jejich vůli.

„Ne.“

Není to odpověď, kterou chci slyšet. Ale to by asi nebyla ani žádná jiná možnost. Jde o jednu z těch chvil, kdy člověk nemůže říct nic, co by bylo správné. Občas jen musíme hledat menší zlo.

„Tak proč?“ Nechápu to. „Jen tak mě opustíš – a pro co, když ne pro lásku? Proč Shay? Proč ne já?“

Sy má v hlase klid, kterému také nerozumím. Ten zmatek mě dusí.

„Ale no tak, já a Shay – to přece nikdy nebyl důvod konce, Corey.“

„Tak jaký to mělo důvod? Aby to bolelo ještě víc?“ vzlyknu a nenávidím se za to. Tohle Sy nemá vidět. Cokoliv, jen ne slzy, jen ne tu slabost.

„Přimět tě přestat mě chtít. Milovat. Zapomenout na mě.“

„To se nestane.“

„A možná zapomenout na tebe.“
„To už se stalo.“

„Tak co tady pak děláme, Corey?“

Z mého hrdla vyjde zvuk, který nedovedu k ničemu přirovnat. Náhlost a pach zbytečných kroků – není to přesné, ale nic podobnějšího asi nenaleznu.

„To řekni ty mně.“

A Sy řekne: „Jsme. Dýcháme. Milujeme.“

„Lžeme.“

„Lžeme?“

„Já nedýchám, ty nemiluješ. Bytí je diskutabilní.“ Větve všech stromů se zlomí a zůstanou viset dolů. Beru to jako souhlas.

„Dýchám za tebe, Corey. Milovat – jde o to cítit, ne dávat. A rozhodnout se dávat-“

Přeruším to. „Nemůžeš se rozhodnout. Prostě nemůžeš. Nikdo nemá právo se rozhodovat, když jde o lásku, nikdo se nerozhoduje, jestli bude šťastný, nikdo-“

Tentokrát Sy přeruší mě. „Nevíš, co mluvíš.“

„Podívej se na mě. To nestačí jako důkaz?“

Štěstí je věc rozhodnutí. Ale rozhodnout se je někdy těžší, než být nešťastný.“ *

Nasucho polknu.

Sy ke mně natáhne ruku a naše ruce se spojí. „S láskou je to stejné. A všechna láska k tobě ve mně pořád je, Corey. Vždycky tam byla.“

„Chybíš mi.“

„Ty mně.“

„Můžeme být zase spolu?“

„To nejde, Corey.“

Já vím. Ale mlčím.

Srdce nedává lásku, vyrábí ji, šíří v nás a skladuje. Je na nás, abychom ji dali. Je to naše rozhodnutí. Dokud je v nás místo. Nikdo z nás není natolik pevný, aby toho v sobě unesl tolik. A když dojde místo, můžeme prasknout.

Zvedneme se a ruku v ruce kráčíme směrem k městu. Jeho světla se znovu přidají k rozsypaným hvězdám a jejich společníkovi. Slzy mi zaschly na tváři, do mých rtů se opře ledový běžec, můj konkurent vítr.

Běžíme a ani teď to není stejné, ale prsty mě už nestudí. Naše prsty jsou spolu, jen tenhle večer, ale to stačí. Stále jen silueta, ale taková, jejíž teplo dokážu cítit. Silueta s pevnou, ale ne dost pevnou schránkou, která jednou praskne. Vím to a Sy to ví také. Jen já ale vím, že až se tak stane, budu tam. A chytím všechno, co kdy to srdce v jádru stvořilo.

Porazím ledového běžce a oblaka se vrátí.

Zastavíme se u kostela. V jediný okamžik, jako na povel. Naposledy si stiskneme dlaně a bez jediného slova se rozloučíme. Svět spí a stromy pevně vztyčují své větve.

Rozeběhnu se ulicí a mám pocit, že konečně můžu dýchat.


~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Jak jste v průběhu čtení vnímali postavy, co se týče pohlaví?


* Iva Pazderková






6 komentářů :

  1. Páni, tou otázkou jsi mě vážně dostala! Já si přečtu takovou krásnou povídku, a pak si uvědomím, že to, že ji vnímám z pohledu holky, které zlomil srdce kluk, dělám jen proto, že tak povídky píšu já... Vážně nevím, jak mě dokážeš vždycky tak překvapit... Je to krásné :)
    *Za "to" si dosaď co chceš, má to mít více smyslů ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuju, těší mě, že splnilo účel. :)

      Vymazat
    2. Prozradíš mi, jak jsi to s těmi postavami zamýšlela, nebo je to přísně tajné? :D

      Vymazat
    3. Já vlastně nevím, každou chvilku trochu jinak. :D Zkrátka jsem to už od začátku zamýšlela nějak se všemi osmi možnostmi.

      Vymazat
    4. Teda, to je tak dokonale geniální, že nemám slov! Gratuluji :O

      Vymazat
  2. Ouch, taky mě ta otázka zaskočila. Hlavně z toho důvodu, že jsem si pak uvědomila, jak - dalo by se říci nespravedlivé, diskriminující - je to, jak jsem si Corey představila jako dívku, aniž by mě napadlo, že to může být chlapec. Stejně tak jako Sy byl/a od začátku kluk, ani mě nenapadlo přemýšlet o dívce. Opravdu... vyvolalo to ve mně spoustu emocí, hlavně z toho důvodu, že na konci, když jsem si přečetla tvoji otázku, mi to najednou přišlo strašně důležité rozšifrovat. Takže jsem si to celé přečetla znovu. A ještě jednou. A pokaždé si představila, že za těmi postavami stojí jiné pohlaví... a našla jsem v tom pokaždé o trošku víc než předtím.
    Přijde mi to, že lidé dosazují za jména pohlaví tak, jak myslí, že je to normální. Chci říct, ať už je dnešní svět jakkoli loajálnější a otevřenější než před 100 lety, pořád to jaksi máme všichni v sobě, pořád v tom všichni žijeme. Že ta správná - schválně jsem se chtěla vyhnout slovu 'pravá' - láska je jenom... mezi ženou a mužem. Což je hloupost vzhledem k definici toho, co by vlastně láska měla znamenat.
    Myslím, že je to skvělá jednohubka k zamyšlení. Nejenom nad láskou a pohlavím, ale také nad sebou samotnou.

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám mnohokrát děkuji.

Return to top of page
Powered By Blogger | Design by Genesis Awesome | Blogger Template by Lord HTML