středa 5. února 2014

Taťána a Alexandr | Knižní recenze

Název: Taťána a Alexandr (Taťána a Alexandr #2)
Originální název: Tatiana and Alexander (Tatiana and Alexander #2)
Autor: Paullina Simonsová
Počet stran: 406
Nakladatelství:  Ikar

Taťána se bezpečně dostala do Ameriky, dostala americké občanství, narodilo se jí zdravé a krásné dítě, našla si přítelkyni, má domov, dělá práci, kterou má tolik ráda. Ovšem stále nedovede být šťastná. Ne dokud má pochyby, že je Alexandr naživu, někde úplně sám v Sovětském svazu. Alexandr zažívá muka a naživu ho drží jediná naděje, jediná myšlenka a touha. Ještě alespoň jednou Táňu vidět.


Nedokážu o té knize mluvit, odpusťte mi, že jsem o ní řekla tak málo. Nejsem silná jako Taťána, která to všechno zvládla. Já o tom nesvedu ani mluvit, natolik jsem slabá. Mám pocit, že kdyby zafoukal vítr tak se rozpadnu. To se mnou udělala Taťána a Alexandr.

Nemám absolutní tušení, co si o tom myslet. Vůbec. Nechápu to. Až děsivě. Svým způsobem ano, dokonalé. Každopádně nejsem zklamána. Jen zděšena. Překvapena. Šokována. Nemám k té knize špetku pochopení. Nerozumím jí. Nevím, jestli to někdy dokážu.

Je to tolik reálné. Není to kniha. Je to zážitek. Nikdy jsem tomu vyjádření nerozuměla, ale teď mu naprosto rozumím. Čekala jsem ovšem zážitek trochu jiný. Tohle je zážitek toho nejhoršího stupně, takový ten, který jsem nikdy zažít nechtěla. Je to tak živé, ale mrtvé. Všechny knihy bych přirovnala k neživým figurínám – úplně všechny, některé možná začarované, ale figuríny. Tuhle knihu bych přirovnala k opravdovému tělu. Ale mrtvému.

Naprosto mě přiváděla do toho obrovského hlubokého smutku, do toho stavu kdy jsi na dně a už se ani nesnažíš natahovat ruce nahoru. Nemáš sílu na nic, ani nedýcháš, jako by se vytratilo všechno hezké. Ta kniha na mě působila, jako kdyby mě políbil moskomor.

Ale svým způsobem toho nelituji. Vůbec ne. Kdybych měla možnost vymazat ji ze svého života, neudělala bych to, i když ve mě zanechala hlubokou jizvu, která nejspíš zůstane navždy otevřená. Ale je to jizva, na kterou jsem doopravdy hrdá, za kterou sama sebe oceňuji.

Nenávidím Paullinu Simonsovou, přísahám, že ji k smrti nenávidím a byla bych raději, kdyby knihu nikdy nenapsala. Protože jak jsem řekla, skutečně je to víc než kniha. Je to zážitek. Děsivý zážitek, chladný a ostrý, bolestivý. Zážitek pomalého umírání, které nejde urychlit. Jen čekat, až bude konec všeho. A pak kniha skončila, zavřela jsem oči, za minutu je otevřela a došla mi jedna věc: přežila jsem to a všechno bude dobré. Ale to co ve mě Paullina tou věci zanechala, toho se už nikdy nezbavím a bude mě to nadosmrti provázet jako měděný jezdec.

0% i 99%





Žádné komentáře :

Okomentovat

Za každý komentář Vám mnohokrát děkuji.

Return to top of page
Powered By Blogger | Design by Genesis Awesome | Blogger Template by Lord HTML